Gabriel von Max

Západočeská galerie v Plzni

25. 2. - 8. 5. 2011

 Dílo Gabriela Maxe (1840–1915) dlouho zůstávalo stranou zájmu. Jako inspirativní je znovu vnímáno od sedmdesátých let 20. století, především koncentrací na mezní duševní stavy, iracionalitu a mystiku, ale též díky svým formálním kvalitám. Max je považován za přímého předchůdce hlavních uměleckých tendencí fin de siecle, symbolismu a dekadence, a rovněž za autora některými aspekty předjímající surrealismus.

Max byl synem sochaře Josefa Maxe a synovcem sochaře Emanuela Maxe, v jejichž pražském ateliéru se v polovině 19. století soustřeďovalo sochařské dění. Studoval figurální malbu na Akademiích v Praze, Vídni a Mnichově, kde se natrvalo usadil, roku 1869 tu založil vlastní ateliér a v letech 1879-1883 působil jako profesor historické malby. Zaměřil se na náboženské, mytologické a historické náměty, ale věnoval se i portrétní malbě a ilustraci. Procestoval Belgii, Holandsko, Itálii a Francii a už za svého života byl velmi uznávaným umělcem, získal řadu významných ocenění na výstavách ve Vídni, Mnichově a Berlíně, jeho obrazy si kupovali bohatí milovníci umění. S domovem neztrácel kontakt, pravidelně od roku 1869 obesílal výstavy Krasoumné jednoty a Jan Neruda ho nazval „geniálním umělcem a miláčkem českého publika".

K výstavě vychází monografie umělce. Pozornost je v ní věnována dosud málo reflektované problematice vztahů mezi Prahou a Mnichovem jako kulturními centry druhé poloviny 19. století. V této souvislosti je zkoumána umělecká tradice rodiny Maxů, přijetí jeho díla v českém prostředí, od počátečního obdivu až po pozdější kritiku jeho domnělého dekadentního individualismu, a samozřejmě i jeho vliv na české umělce (E. K. Liška, Lev Lerch, Jakub Schikaneder).

Autory výstavy a editory monografie jsou Roman Musil a Aleš Filip.